Respekt Madam: Proč je velký sál u Thermalu zavěšený na konzole?
Věra Machoninová: Aby to bylo hodně vzdušný. Když ten sál plave v prostoru, zrcadlí se v tom bazénku pod ním, tak je to takový vzdušný. Kdyby šel ten sál až dolů, tak by to bylo jak hrad. Takový tvrdý.
RM: Bylo v tu dobu složitý udělat tyhle velký konzolový závěsy?
VM: Ne, to je všechno statika. Musela jsi mít dobrýho statika. Nás bylo v Jičíně pět dětí a naši mi nemohli dávat prachy, když jsem šla do Prahy do školy. Hned jak jsem do tý Prahy přišla – v prvním ročníku, kde byly ty teoretický předměty jako matika nebo fyzika – jsem se dala zaměstnat jako pomocná asistentka. V prvním ročníku na ústavu matiky, v dalším ročníku, když jsme začali mít statiku, tak jsem přešla na ústav statiky. Tím sem si přivydělávala. Byla jsem tam já a dva takový starší asistenti, kteří mezi sebou furt mluvili o problémech statiky a já jsem se tam toho spoustu naučila. Díky tomu jsem statice rozumněla, takže pro mě ty konzoly byly normální. Věděla jsem, co to udělá. Když přišel statik a řekl, že „tohle nejde“, tak jsem si řekla, že to jít musí. Ale já jsem většinou spolupracovala se statikem, kterýmu všechno šlo.
Ten profesor matiky se jmenoval Šlechta, doteďka to vím. Znal mě z těch cvičení, tak mě vzal. To bylo v začátku 50. let. Tehdy vyhodili z okna Jana Masaryka, našli ho na nádvoří na ministerstvu zahraničí. Všichni normální lidi věděli, že ho vyhodili – neskočil by v pyžamu, on takovej nóbl pán. Byla pak taková protestní demonstace, na kterou šli studenti. Omlouvala jsem se tomu profesorovi z cvičení a říkala jsem, bych chtěla jít na tenhle protest. On řekl: „Jo! Proti nim. Jdeme proti nim.“ A pustil mě. Přitom, kdyby někdo věděl, že tohle řekl, tak ho hned zavřeli. Byl skvělej.